Galerie ART Praha si Vás dovoluje pozvat na výstavu Olgy a Josefa Vyleťalových Vzdálený sen, která se uskuteční od 15.6. do 15.7. v Galerii ART Praha na Staroměstkém náměstí. 

 

Hranice prostoru a světla v díle Olgy Vyleťalové

Obrazové výjevy této bytostné malířky jako by se pohybovaly na samých hranicích časoprostoru, zvoucích diváka k jejich překročení do enigmatického světa zvláštních perspektiv, architektur a struktur. Jakkoli tyto výjevy odkazují k nehybnému, metafyzicky strnulému světu, přesto se jaksi „dějí“, či dokonce „odehrávají“. Jejich vnitřním hybatelem zdá se být samo tajemství, jež odevždy vyzývá vnímatelovu mysl k cestě za jeho odhalením. Jde o specifický způsob obrazové narace, spočívající v sugestivním zpředmětnění autorčina vnitřního modelu, tak jako je známe z děl jejich malířských předchůdců, pohybujících se v hájemství imaginativní malby, artifialismu či surrealismu. Ten, kdo dokáže tento vnitřní model zobrazit, tvarově, barevně a strukturálně nazřít, a obdařit jej estetickou kvalitou, sugestivní přitažlivostí a výpovědní silou, je hoden obdivu a uznání.

Vyvážená kompoziční skladba iluzivních motivů a prvků, jež je doménou malířčiny tvorby, ústí v obrazové celky přeludných krajin, ale i organických konfigurací na pomezí živé a neživé přírody. Vyvstávající předmětnost se zjevuje a vyjevuje na ploše obrazu, aby se poté opět ponořila kamsi do prazákladní materie, ovládané světlem, ale i vzdušným prouděním či zákony zemské tektoniky. Vzájemná – jakkoli zdánlivá – nespojitost obrazových plánů, relativizace perspektivních modelů zde vytváří básnivě lyrický, významově samonosný prvek. Detaily vystupují obdobně jako ve vizionářských krajinách Josefa Šímy z prostoru do popředí, z druhého obrazového plánu se pak vynořuje kompozičně dominující tvar.

Z Vyleťalové předchozí (a pověstné)  tvorby plakátové jako by vzala svůj počátek jedna poloha její tvorby, artikulovaná prostřednictvím hladké malby s iluzivně pojatými motivy, nabývajícími účinku jemných podobenství, symbolických funkcí předmětného motivu. K postupným změnám dochází v pojetí prostoru s poněkud šalebnou hrou horizontu a křehkých, jakoby papírových tvarů či architektur. Prostor obrazu se takto stává meditativním prostředím, dějištěm imaginativního procesu, čekání na chvíle, řečeno autorčinými slovy: kdy se tvary samy hnou, kdy vyplynou. Druhou výrazovou polohu dokládají obrazy se strukturálně zpracovanými plochami, do jisté míry rušícími onu iluzívnost a zdůrazňujícími spíše skladebnost geometrických prvků, v jakési semi – abstraktní poloze autorčina výrazového rejstříku.

V jiném, starším textu jsem autorčin tvůrčí projev a způsob obdivně nazval prací na „architektuře vzdušných zámků“. Dodám k tomu jen, že i její onirické krajiny si žádají zvláštní schopnosti ztvárnění jejich živelnosti, vnitřních tektonických či plazmatických sil. Tak, aby byly přesvědčivé, skutečné v jejich neskutečnosti. Abychom i my chtěli nechat si je zdát…

Autor textu: Jaroslav Vanča