PhDr. Karel SRP, hlavní kurátor GHMP, 2012

Prohlížíme-li poslední práce Romana Brichcína, vystoupí před námi napětí, vznikající ze střetu dějů a míst, dvou oblastí, jejichž vztah vytváří nosnou osu autorova dlouhodobého figurálního projevu. Je s ní spjat tak silně, že prorůstá celou jeho osobností. V obrazech buď děje splývají s místy, nebo se místa a děje od sebe vzdalují a ubírají se vlastní cestou. U Brichcína do bezprostředního vjemu zasahují bezděčně se vybavující vzpomínky, jež se mohou kdykoli vynořit a prostoupit vnímání natolik, že jedno nejde oddělit od druhého. Odvádí divákovu  pozornost do jiných časových a prostorových souvislostí, než  těch, v nichž se právě nachází. Do probíhajícího toku nejrůznějších všedních i důležitých okamžiků vnáší jeho vzpomínka jakýsi protipohyb, posouvající mysl za pevné souřadnice, jimiž se řídí rozvažování. Zlomky, zdánlivě neodůvodnitelně vyplývající na povrch, zjevují ještě něco dalšího, co otevírá vstup do oblastí, označovaných vznešeným souslovím, jako původní jednota, velikost.
Jeho zdrojem se stalo proniknutí do dějů a míst. Někdy Brichcín podléhá více smyslům, i když se jim vědomě brání To rozhoduje o jeho směřování, o tom, zda jsou díla uzavřenější či otevřenější, dokončená či letmo naznačená. Na jedné straně vah  se nacházejí prchavé každodennosti , na straně druhé  zásadní  události, související s „věčnými návraty“, jež jsou mnohdy podnětem a tvarem  představivosti. 

Děje pohlcují místa, jako by se postavy mohly obejít bez svého okolí, a místa usilují o to, aby se v nich děje rozplynuly. Na některých se děje a místa do sebe přelévají a ztrácejí v sobě, na jiných si udržují nezávislost. Brichcínova tvorba vyrůstá ze sváru světa a myšlenek, který se obávají  znázornění a raději by setrvaly ke své škodě pod povrchem malby, a světa, jenž jako by naopak z obrazů chtěl uniknout, avšak ty si jej k sobě stahují zpátky, nechávají se jím prostoupit a otevírají se mu. 

Opojné probleskuje z kajícného.

 

Dr. Vladimír Neubert, znalec umění a majitel Galerie ART PRAHA, srpen 2012 

Nad jeho obrazy je možné stát a přemýšlet , a on také říkává, že maluje co cítí a   vysvětlení nechává divákově citu. A Vy se při tom díváte na děje, o kterých jste předtím nechápali, že vůbec stojí za zastavení, či pamatování, a jste překvapeni, jak jsou krásné. Výsostně malířskými prostředky maluje postavy – herce života (jeho i našeho), kteří, jakoby na Vás čekali, vzali Vás za ruku a vedli k cíli. Brichcín vytváří obrazy, které jsou výsostně malířské. Pohrávají si s myšlenkou, přemítají, dívají se novým neobvyklým viděním, které neznáme, ale je krásné, a v každém obraze zůstává po něm kousek jeho duše, právě tak, jako to říkával Apollinaire a Jíra.

Přiznám se, že na čestných místech v bytě mi visí několik stěžejních obrazů Jana Baucha, Josefa Jíry a také že už mám 6 krásných obrazů Romana Brichcína, které si s nimi v ničem nezadají.

Jsou nádherné, osobité, a nenapodobitelné. Mají atmosféru, mistrovskou malbu. Pane Brichcíne, dovolte, abych se vyznal ze svého obdivu k Vašemu dílu. Je malováno citem, touhou a krásnem, je osobité, a neobvyklé. Hladí, tiší, a nutí přemýšlet. Opravdu to nejsou jen vlnovky připomínající špagety, nad kterými současní in znalci šílí obdivem, ani kruhy natřené pastelovou barvou, za potlesku stejných odborníků, ale plnokrevné, krásné obrazy klasické malby, které budou za 100 let pořád krásné, či ještě krásnější, na rozdíl od špaget a tušených krajin. Ne Vaše umění je pravým uměním, je nadčasové, pohladí duši i srdce a na zdi každého salonu a vily bude nádhernou ozdobou…

A já Vám za nás sběratele i za výtvarné umění vůbec, upřímně děkuji.