Mařákovci

 

KOMPLETNÍ PŘEHLED DRAŽENÝCH POLOŽEK

VÝSTAVNÍ KATALOG

 

 

FENOMÉN MAŘÁKOVY ŠKOLY jako jedinečné enklávy výtvarné tvořivosti na sklonku 19. století si vydobyl již pevně místo na kulturní mapě a soudím, že nabývá i postupné vážnosti ve skeptičtějších řadách uměnovědců. Přesto je třeba ještě důrazněji pátrat v archivech, dohledávat a dokumentovat nezvěstná díla, aby o to více vynikl fakt, že stupeň modernosti tehdejších Mařákových frekventantů dosáhl zjevného maxima vůči zahraničním trendům a nejnovějším směrům.

Profesor Julius Mařák byl v rámci reorganizace pražské Akademie roku 1887 povolán z Vídně, kde tehdy již přes čtvrtstoletí působil i žil se svou rodinou, k úkolu, jímž cílil původce i protektor této snahy architekt Josef Hlávka, poslanec říšského parlamentu, mecenáš a sběratel, k posílení úrovně vzdělání na tomto ústavu. Nově zřízená krajinářská speciálka měla přimět výtvarný dorost k pohledu na nové obzory výtvarných snah, jejichž ohlas přicházel zejména z Francie, ale porůznu i z Německa a rovněž z podnětů kultury východní. Uměnověda 20. století vyzdvihovala zpravidla vynikající jedince jako reprezentanty tendencí či přímo výtvarných doktrín. Tak se stalo, že v obecném povědomí žijí velikáni, v povědomí odborné veřejnosti dalších pár jmen a desítky či stovky graduovaných akademických malířů či sochařů zapadlo v souvrstvích, z nichž je možné a zároveň pracné je znovuobjevovat. Přitom nejednou vyplynou souvislosti pozoruhodné, pádné i zábavné.

Mařákovci, jimž po zásluze vévodí mohutný i oslnivý zjev Antonína Slavíčka, se dočkali větší rehabilitace jako celku na reprezentativní výstavě v Jízdárně Pražského hradu roku 1999, kdy tam Národní galerie uspořádala výstavu Julius Mařák a jeho žáci. Následně se uskutečnilo více výstav péčí soukromých galerií, které kladly důraz na co největší výčet jmen a prezentaci málo dostupných či přímo nedostupných děl. Znovu tak vešla ve větší známost jména prvních Mařákovců, jakými byli třeba František Pečinka, Raimund Wolf, Jan Brousil či Josef Bašek. Prvotní heuristická práce se následně i s mocným rozvojem internetu rozvíjí dále, takže bylo možno třeba nedávno prvně spatřit po víc jak století malby Charalambiho Iljeva dochované v bulharské Sofii. Je příznačné, že malby i kresby Mařákovců se v prvních letech fungujícího akademického ateliéru podobají a nesou vliv profesorův. Kresby tužkou či uhlem, častěji i perem, vynikají precizním provedením, kompoziční rozmyšleností, důrazem na detail a celkovou propracovaností až na úroveň obrazu. Mařák vedl své svěřence k veliké svědomitosti a v prvním ročníku je vůbec nepustil ke skříňce s barvami. Teprve ve druhém ročníku směli při oblíbených jarních plenérech otevřít málkastny a zkoušet na malých lepenkách olejovými barvami studie terénu, stromů, travin, mraků a dalších komponentů obrazu. Mařák korigoval několikrát týdně tyto výkony a později přenechal tuto práci Slavíčkovi. Soustředěné napřímení k vystižení pravdivého rázu přírody coby hlavního zřídla svobodného uměleckého přesvědčení a růstu stmelilo Mařákovy žáky ve vskutku jednotný šik, jímž udivovali na pražských výstavách. Tehdejší obrazy Kavánovy, Holubovy, Dvořákovy, ale i rané Slavíčkovy či Panuškovy, se vyznačují stejnou realistickou přesvědčivostí a osobitým pelem, jenž mizí v pracích pozdějších. Mařák své žáky nejen učil, on je i vychovával, někdy dokonce živil a nejednou i zachraňoval z různých šlamastyk. Ve všech dostupných vzpomínkách přítomných aktérů oněch let shledáme optimistické tóny, radost a obdiv.

Přítomná výstava prezentuje průřez realistickou krajinomalbou Mařákovy školy zastoupené na prvním místě rozsáhlým souborem obrazů Františka Kavána. Jde především o krajiny z Českomoravské Vysočiny, kdy malíř tvořil plenéry v okolí Hlinska, u Vítanova, Svobodných Hamrů, Trhové Kamenice i ve vzdálenějších štacích. Brilantně v nich zaklel třeskutou zimu, hýřící podzimky, vzdušná léta i rašící jara. Kavána doplňuje vzácnou ukázkou Otakar Lebeda s jeho typickým námětem existujícím ve více variantách. Vynikající je dále soubor děl Josefa Ullmanna od jeho raného nokturna ještě mařákovského střihu, přes náladové krajiny počátku století až po syté imprese zralého padesátníka. Oko fotografa nezapřou působivé krajiny Josefa Holuba. Přesvědčivě je zastoupen dále veselý kumpán Jaroslav Panuška, nezaměnitelně též Jan Honsa, neobvykle Alois Kalvoda, a naopak velmi typicky loveckým motivem nimrod Stanislav Lolek.

Výstava se ve vyvážené instalaci soustřeďuje zejména na výtvarně přesvědčivé a průkazně uznané výkony spíše těch známějších autorů, ale též s připomínkou méně známých. Nejsou pochopitelně zastoupeni všichni, ale to ani nebylo cílem výstavy. Přesto věřím, že zajímavé téma i krásné práce z dávno odvanutých dekád osloví veřejnost.

PhDr. Mgr. Michael Zachař - kurátor výstavy