Theatrum Mundi

 

 

PDF BROŽURA VÝSTAVY

 

Výtvarná stylizace figury v krajině působí v obrazech Jaroslava Valečky neodbytným dojmem neživých mechanických loutek. Bytosti připomínající lidské automaty mají tváře stylizované jako masky v loutkovém divadle. Výjevy v krajinách loutek jsou režírovány jako uzavřený děj, do něhož nelze vstoupit. Působivé divadelní aranžmá představuje až hypnagogicky symbolický obsah, v němž jsou živí aktéři nahrazeni umělými bytostmi s neskonale obtížnou komunikací. Ve hře a aranžmá je průběh děje předem určen. Vylučuje vzpouru a manipulaci jako zoufale marnou snahu o zvrat situace a nepříznivého děje, který s určitostí nastane.

Představa světa a lidského života jako divadelní hry (Theatrum mundi) vznikla už v antickém Řecku. Nahrazovat herce mechanickými loutkami se dělo i v manýrismu. Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“ z doby humanismu je snahou uchopit v představě obšírný rámec světa s jeho mechanismy i aktéry. Časově blíže se tento experiment s figurami objevuje např. v divadelních dílnách Bauhausu. Postavy z obrazů v díle Jaroslava Valečky spolu vlastně nekomunikují. Obvykle stojí odcizeně v prostoru, či jsou zavěšeny v mechanicky prkenné poloze.  Lidské postavy jsou instalovány do podoby znaků. Figury vyjadřují nepřekonatelnou izolovanost. Loutka je odkázána na pomoc zvenčí, na vyšší moc. Není schopna se osvobodit vlastní silou. Ze scény, kterou nám malíř klade před očima, čiší pocity odcizenosti, neschopnosti porozumění, vyděděnost, skepse, marnost komunikace a nenaplněné touhy. Ticho prázdnoty noci, žitý sen.

Tvar je v estetizaci hledán často krouženou a protáhlou linií. Poetizací prostoru a duchovním naladěním se na výjimečnou lyriku scény.  Napětí je narůstajícím prvkem odcizení loutkovitých figur a expresívní modulací barev. Krajiny připomínají iracionální divadlo, které je nadáno vnitřní magickou silou plnou energie v pevném lineárním a barevném řádu. Figury jako stážisté podivné hry v krajině s pevnými konturami pocity tísně ještě zvyšují.

Ladění scén a význam obrazu je tesknota po něčem, co nepřijde. Manýristický charakter štíhlých, protáhlých a podivně teskných figur způsobuje v krajině silné napětí. Za existenciálními pocity  osamění se skrývá ještě něco hrozivějšího: horor, tragédie nebo smrt. Mýtický charakter obrazu (poutě, svátky, slavnosti) kontrastuje s realistickými výjevy (zabijačka, požár domu, rozbité náhrobky, krvácející kohoutí hlavičky)  a v prostoru trvání a času navazuje na metafyzické problémy člověka. Láska a smrt, zrod a zánik, touha a beznaděj. Předzvěst katastrofy, imaginární popraviště s oběšencem odkazují na uplynulé utajené příběhy a události. Nezřídka drastický obsah vyjevuje, co se skrývá za zdánlivě obyčejnými věcmi v poklidně stojící krajině: těžkost a krutost života.

Barevná symbolika napovídá, že bílý sníh je čistota, červená je krví oběti, v krajině tichého stmívání a soumraku s sebou přináší pocit metafyzického napětí. Hnědá barva okrů je mlčenlivostí hor a země. Modrá je barva spánku, snění a snu. Melancholie je steskem modří, zelení a tyrkysů.  Probouzí ideu tesknoty. S nocí přichází tma.

Modulace barev, lapidární výraz i výjev situace, romantizující charakter a expresivita barev podtrhuje a podmiňuje nostalgii výjevu. Baladicky se rozehrává světlem, které je konejšivým domovem lidské duše. Ve Valečkových obrazech je v očekávání. Sugestivní magický kotouč měsíce nad hororovou krajinou přírody, v níž se skrývá tajemství. V krajině, kde kráčela historie a zůstal po ní tíživý pocit.

Jolana Pastor - kurátorka výstavy

 

Jaroslav Valečka (*1972), je absolventem ateliéru Jiřího Sopka na pražské Akademii výtvarného umění a na kulturní scéně se pohybuje od poloviny devadesátých let 20.stol. Během své pětadvacetileté činnosti si vytvořil poutavý umělecký styl, pro nějž čerpá podněty z jemu blízkých severočeských Sudet, které jsou pro něj svého druhu panoptikem a zároveň i věčnou inspirací. Záměrně pracuje s literárním obsahem a nadsázkou. Programově se vrací k nízkým formám kultury, které byly s nástupem postmoderny rehabilitovány. Je autorem mnoha úspěšných výstav jak u nás (Špálova galerie v Praze, Alšova jihočeská galerie),  tak i v zahraničí (společně např. se stuckisty v Benátkách). O své tvorbě vydal již několik publikací.